Klinická smrt.

24. července 2018 v 0:13 | Já
Jsem dezorientovaná. Tělo slábne a kolabuje. Neuvěřitelná bolest v hrudi,lapám po dechu a snažím se uklidnit. ''Nic to není.'' a najednou padám k zemi. Můj pád zpomalí mé ruce z reflexu. Ležím na zemi, chci křičet. Nemůžu, nejde to. Někdo ke mě beží, já zavírám oči, jsem unavená. A najednou tma.
......
....
..

Vrátila jsem se o 3 roky zpátky. Do dne, kdy jsem si přivezla domů svého koně. Živě jsem cítila, jak pláču štěstím. Jak ho hladím, jak mé prsty češou jeho hřívu. Cítím to, jak voní, slyším, jak dýchá. Koukám, jak zkoumá nové prostředí, jak přežvykuje seno. Jsem šťastná a.. byl to opravdu nejšťastnější den v mém životě.
Najednou koukám a koně už mám dva. Jsme na vyjížďce. Cváláme po louce, vedle běží můj druhý kůň. Je zima. Všude sníh a mrazem obalené stromy.
A zase chvilku nic. Tma.
Vidím svého ex přítele. Odněkud jedem, řídí. Koukám na něj s úsměvem a s tou šťastnou jiskrou v oku. Položí mi ruku na stehno... TMA
V místnosti jsou dva doktoří a jedna doktorka. JÁ stojím u dveří a koukám na SEBE, jak ležím na lehátku a snaží se mě oživit. Uvědomuji si, že umírám. Uvědomuji si, že už je čas jít. Koukám na mé tělo, jak nedýchá, jak v něm netluče srdce.
......
...
..
Brní mě hlava. Necítím ruce, necítím nohy a vlastně ani kousek svého těla. Jen tu hlavu. Pořád nemůžu mluvit a mám tolik otázek. Co se stalo? Kde jsem? Měla jsem na těle připojené hadičky. Nevím, co se děje. Myslela jsem, že jsem usla a zdál se mi sen. Poslouchám hlasy a zvuky kolem mě. Ničemu nerozumím a pořád jen koukám do ostrého světla zářivek. A zase usínám.
Vzbudím se až na pokoji. Vedle mě pípá přístroj, který mi měří tep, tlak a kdovíco. Je tu se mnou doktor. Vše se mi snaží vysvětlit. A mě se vrací ''vzpomínka'' na to, co se stalo před a během toho, co jsem byla ''mrtvá''.


Byla mi diagnostikována KLINICKÁ SMRT, v nemocnici jsem byla 2 noci. Propuštěna jsem byla na revers, na vlastní nebezpečí. ''Bez sebe'' jsem byla prý kolem 5 minut. Připadalo mi to jako věčnost. Příčinu uvádět nebudu, mohlo by to být brané jako návod. Hlavu mám dle vyšetření v pořádku, pouze trochu koktám a mám zakalené vidění na levé staně. To by se mělo časem spravit. Když ne - ne. Za blbost se platí.

Už jsem to mohla mít za sebou.
Sakra.
 

Universe.

7. května 2014 v 16:49 | Uni^
Obří prostor, velké neznámo, tajemno, záhadno. Co všechno se tam odehrává a kolik má vesmír vlastně příběhů? Pro někoho černá díra, pro mě místo spousty barev, přání, fantazie! Pestrá nekonečnost s různýmy druhy života. Cvalem uhánějící jednorožci přes mléčnou dráhu, nebo elegance a půvabná křídla pegasů proletujících mezi hvězdami, které taky mají svůj příběh. Každá hvězda pro nějakého toho človíčka z té maličké Země. Něco si přát a na chvilku zadoufat v lepší život, když se z hvězdy stane dlouhá ohnivá čára před zmizením. Tolik lidských duších, co létá po vesmíru, fyzicky je to bohužel nemožné. Vesmír skrývá tolik záhad a má tolik otázek. Je vůbec vesmír nekonečný, nebo někde končí?

Zase s hlavou v oblacích.


Another world.

11. dubna 2014 v 20:34 | Uni^
Když zavřu oči, představím si jinej svět.
Nádech, výdech. Tlukot srdce je slyšet na kilometry daleko, je mlha. Vidím jen pár čísel před sebe. Broukám si neznámou melodii s úsměvem od ucha k uchu. Oči mi září, jsem tam jenom já, tak to mám přeci nejraději. Jen mé dobré já a mé špatné já, ale všechna zlost, nenávist a touha po smrti je pryč, vyšuměla, neexistuje.. Takhle v klidu jsem ještě nikdy nebyla, vlasy se mi houpou v rytmu mého kroku, pomalu si vykračuju v husté mlze. Připadám si tak sebevědomá a svá, v tuhle chvilku neznám strach. Nádech, výdech. On tu se mnou někdo je? Kdo narušil můj svět? Slyším hlas, je daleko, ale je tady.. Tlukot srdce je rychlejší a hlasitější, mlha je čím dál víc hustší. Broukám si morbidní melodii a v mé tváři je strach. Krok se znejistil a cítím úzkost, cítím, že mě někdo sleduje. Motám se v kruhu a pořád se otáčím a škubu sebou. Ztrácím se, kde to jsem? Nádech, výdech. Pořád tě slyším a pořád hlasitěji. Přestávám si broukat, mám strach z každého zvuku. Nevím jestli utíkám před tebou, nebo před sebou, jsem zmatená. Nevidím už nic, jen bílo-šedivo a z očí mi teče silný proud slz. Proč pláču? Jsem zmatená, dezorientovaná a čas se nehne. Začnu volat o pomoc, ale hlas utichne. Padám k zemi, jsem vyčerpaná a nemám sílu jít dál. A to je přesně to, co jsi chtěl.. Dostat mě na dno. Mlha zahalila celé moje tělo, srdce pomalu ale jistě slábne. Už není skoro vůbec slyšet, pomalu odeznívá až přestane být úplně. Padá poslední kapka slzy. Nádech, výdech.

Pocity.
 


Sny.

29. března 2014 v 17:13 | Já
Těším se, až najdu někoho, komu budu moct dát svoje srdce. Někoho, pro koho budu moct dýchat.. Vždycky se mu půjdu pochlubit, když budu mít skvělou náladu, nebo postěžovat si, když bude všechno špatně. On bude stát při mě a já při něm, za každých okolností i kdyby byl proti celý svět. Budu mu říkat všechno a on bude říkat všechno mně. Budem si důvěřovat a žít jeden pro druhého. Budem spolu co nejčastěji, a budem dělat kraviny, chodit na procházky a koukat se na filmy. Čas od času od něj dostanu růžu, a to jen kvůli tomu, abych věděla, že mu na mě záleží. Každý mi bude říkat, jak moc mě má rád. Těším se až budem ležet vedle sebe v posteli, ruka v ruce, bude ticho a bude slyšet jen škrundání našich hladových bříšek. Nikdy mu nebude vadit, že mám spoustu jizev, bude tiše soucítit a nebude mi ubližovat, protože ví, jak moc zranitelný člověk jsem. A já si ho budu vážit, ctít ho a milovat dokud on nepřestane milovat mě.
 

Každý to má jinak.
Bohužel.

Smrt.

8. března 2014 v 10:21 | Nicky.^
Často přemýšlím, jaké to asi je, umírat. Možná je to prudká bolest, svíjím se v křečích a modlím se, ať je to už pryč, ať už to skončí. Nebo je to příjemný proud myšlenek, vzpomínka na život, zdá se mi to jako sen jen už se neprobudím. Nebo jestli zavřu oči, poslouchám svýho tlukot srdce, stojím ve tmě, nikde nic ani nikdo, jen já a ticho, najednou se oběví silná záře která mě hrozně láká. Neodolám, protože ta zář je jako magnet a táhne mě k sobě. Cítím svobodu a kráčím ke světlu, tlukot slábne a dech se zpomaluje. Dotknu se záře a všechny pocity zmizí.
Třeba je to nepříjemný a štiplavý pocit jako když mi do očí vystříkne pomeranč nebo osvobozující pocit, když cítím, jak s posledním výdechem moje duše odlétá do neznáma, navždy. Budu cítit věčné blaho, klid, mír, nebo nebudu cítit vůbec nic? Třeba neuvidím tu žář a v sekundě zmizí všechno. Blázni taky mohou mít pravdu a existuje nějaký peklo a nebe. Nebo se po smrti znovu nadechnu, ale v jiném těle, v jiném živočišném druhu o pár generací dál.. Nevím, ale slibuju, že jednou to zjistím. Bohužel už se s vámi nepodělím o poznatek.

Přeji krásný zbytek dne.



Kam dál