Leden 2014

Autoportrét. /slohová práce-charakteristika/

24. ledna 2014 v 19:40 | Uni^ |  Dear diary..
Když jsem byla malá, rodiče mi říkali, že ze mě vyroste milá a chytrá dívka. Že budu krásná a že bych mohla mít dobrý život. Ne...
Jsem sedmnáctiletá studentka s velikostí a postavou připomínající spíše hobita a obličejem asi jako míč. Mám modré oči a vlasy černé jako uhel, přihlouplý úsměv, který není naštěstí tak často k vidění. Mám jizvy jak na těle, tak na duši. A to, co se občas děje v mojí hlavě, je neuvěřitelné.
Občas mám problémy se sebeovládáním a dřív mluvím, než myslím. Tím většinou vznikají moje konflikty s lidmi. Cizím lidem moc nedůvěřuji a většinou se jim vyhýbám a když je někde větší dav, zvolím pokud možno jinou cestu. Jsem sklerotická, občas hledám sama sebe a někdy je to jako hledat jehlu v kupce sena. Jsou dny, kdy se utápím v depresích, nesnáším všechno a všechny, nikdo na mě nesmí mluvit, protože jinak jsem nepříjemná a nepřátelská. A někdy jsou zase dny, kdy je všechno super, všechno dobré, kypím energií a za žádnou cenu nemůžu přestat mluvit a smát se. Ano, jsem hodně náladová...
Mé druhé jméno by mohlo být Lenoch, protože jsem lenivá, až to není hezké. Moje postava a můj školní prospěch tomu odpovídá, protože se raději prospím, než abych otevřela sešit, nebo si šla zaběhat.
Skoro všechno to špatné v mém životě je moje chyba, protože moje chování není dobré, mé rozhodnutí nejsou dobrá, nic není dobré.. Zrovna moc nemám ráda sebe a svůj život.
Jestli bych na sobě něco chtěla změnit? Kdyby to šlo, tak určitě ano! Chtěla bych si vybudovat sebedůvěru, nebýt k sobě tak kritická a věřit si, ať už v čemkoliv. Chtěla bych se naučit nejdřív myslet a pak mluvit a odbourat tím zbytečné dohady ať už s kamarády, rodiči, nebo učteli. A chtěla bych se naučit učit se, protože bych ráda úspěšně udělala maturitu.

Ano, to je moje pololetní slohová práce.
Ano, učitelce se líbila.
Známka 1-2 (pravopisné chyby).
Chyby už jsou opravené.
Klidně si to půjč.
Nicky.


U tebe.

23. ledna 2014 v 18:52 | Uni^ |  10032013 F
Proč jsem za tebou šla? Co mě tam táhlo?
Touha?... Láska?... Naivita?... Na co jsem myslela, když jsem scházela schody? Byla jsem šťastná, že jdu za tebou, nebo jsem měla strach? Věděla jsem v ten okamžik, co vlastně dělám? Chtěla jsem tam vůbec zůstat? Jak mi bylo a jak bylo tobě? Co si po mně vůbec chtěl?...
Když jsem se objevila za dveřmi tvého pokoje, přímo v předsíňce, chtěla jsem utéct, a říct, že jsem zaspala. Tak proč jsem nešla zase spát? Chtěla jsem tě vidět, možná zavzpomínat, nebo jsem si třeba myslela, že se něco změní, že něco bude jinak. Byli jsme spolu venku, prali se, házeli jsme si sníh za bundy, schazovali se, dělali kraviny. Pak přišel status a nakonec přijď za mnou na pokoj. Ale co jsi po mně chtěl? Když jsme se spolu nakonec nevyspali a to jsem myslela, že kvůli tomu tam jsem. Využít a zahodit. Ale ne.. Byl jsi nade mnou Vášní se mi klepaly nohy a chtěla jsem tě. Bylo to zvláštní, víc než zvláštní. A možná už z toho důvodu jsem si myslela, že si dostal rozum a že se všechno otočí k lepšímu. Noc utekla bohužel neuvěřitelně rychle. Tolik polibků, tolik doteků, tolik obejmutí.. Tolik slz.. Na noc si mi dal dojem, že nejsem na všechno sama, že mě máš rád.
..Pocity se vytratili s odchodem z pokoje.
Please, give me one more night.
Nicky.

Naschvál.

13. ledna 2014 v 19:27 | Uni^ |  10032013 F
Proč mi píšeš, proč se na mě usmíváš, proč na mě mluvíš?
Chtěla jsem na tebe zapomenout, zapomenout na všechno. Tak proč mi tohle děláš? Teď už jsi v mojí hlavě a v mých myšlenkách zas jen ty. Zničíš mě! Kradeš mi všechnu mojí energii. Už zas vídám tvůj nechutně roztomilej obličej víc, než bych měla, víc než bych chtěla. Ale proč mám pocit, že na tebe venku spíš čekám, koukám na cestu a doufám, že vyjdeš zpoza rohu? Proč si tajně přeju, aby jsi šel za mnou, objal mě a dal mi pusu na čelo? Asi jsem si jen nalhávala, že jsem v pohodě, že ty jsi minulost.. Tak často přemýšlím nad tím, jaký to bylo, tak často vzpomínám na ty kraviny, který jsme vymejšleli.
Nevím o co ti jde, jestli mě chceš zničit, když víš, že se nemám o koho opřít, nikoho, kdo mi pomůže zase vstát.. Nebo jestli je to nějaká pomsta. Nevim..
Ale zabijí mě to..

Děláš to naschvál?
Nicky.

Nad mraky.

10. ledna 2014 v 16:43 | Uni^ |  Mindfuck
Kdo jsem? Opravdu začínám zapomínat kdo jsem. Ztrácím všechno, hledám svojí hlavu a je to těžký.. Jako hledat štěstí mezi jetelem. Nemám sílu jít dál, vlastně ani nemůžu vstát. Mám žaludek v křeči, nemůžu jíst, nemůžu spát. Myšlenky v mojí hlavě jsou černý jako asfalt. Jsem prázdná jako vakuum.
Mám strach. Nevím co čekat druhý den. Další den, další knockout, kdo další mi probodne srdce nožem? Kdo další mi podrazí nohy? Kdo další mě pošle na dno? Bojím se ráno probudit, před spaním se modlím ať se hlavně ráno probudím, nebo ať se raději neprobouzím? Nevim.. Straním se od všech, jen abych jim neublížila, aby oni neublížili mně. Nevím jestli ustojím další kopanec od života, jestli snesu další ránu na duši.
Kam se poděla ta věčně vysmátá, červenovlasá a hodná holka a kdo je tahle tmavovlasá, věčně zapšklá parodie?! Nikomu nedůvěřuju, proč? Proč raději davy lidí obcházím, než abych je prošla? Nedokážu se soustředit, myšlenky mi létají v hlavě jako osmák na svém vrzacím kolečku. Bude lepší nevídat se? Ne, na to nemám sílu. Chceš pravdu? Něco ti napíšu. Neznám pravdu, ani tu cestu. Nejsem svatá a ani nemám křídla. A kam se podělo to, co mělo smysl?
Chceš moje srdce? Nebo si mou kuži oblíct? Pak by jste možná pochopili, co v sobě nosím. Něchtěj, zblázníš se, není to lehký. Mám svoji cestu.
''Psal jsem ti, že nedovolím aby ti někdo ubližoval, jenomže mi došlo, že nejvíc jsem ti ublížil já..."

Prosím vás všechny, neřešte tuhle sračku,
ano jsou to části textů písniček smíchané do kopy.
Ádieee.
Nicky.



Bolest na duši.

2. ledna 2014 v 16:34 | Uni^ |  Mindfuck
Sedím sama v koutě, vlastně nejsem tak sama, je tu se mnou ještě zoufalství a beznaděj. Beznaděj, která mě ničí uvnitř. Chci tu bolest ze sebe dostat, ale ona ne a ne jít ven.. Proto beru do ruky žiletku, chci cítit něco jinou bolest, než tu na duši, tak pomalu říznu. Skoro nic necítím, jsem otupělá, jen koukám na skapávající krev. Kap, kap, kap, kap.. Neřízla jsem hluboko, nedokážu se zabít, jen na chvilku cítím něco jiného. Ruku si zavážu a schovám pod rukávem. Vycházím ven s úsměvem na tváři a bolestí na duši.
Chce se mi křičet, ale už jsem zvyklá na tuhle hnusnou hru...
...A takhle je to pořád dokola!....

Ale jinak v pohodě.
Nicky.