Září 2016

Bez tebe.

29. září 2016 v 21:22 | N. (obody) |  04202014 J
Skoro jsem zapomněla jak to bolí. Zase jsem si až příliš zvykla na něj a na to, že byl "se mnou". Opustila jsem jediný smysl mého života. Opustila jsem jednu, ze svých hvězd z vesmíru. Už nikdy mi nebude ve tmě svítit na cestu. Už nikdy.
Je tak těžké tohle psát, slzy tečou, nemůžu dýchat, bezmoc mi nedovoluje žít, chci křičet. CHCI NEBÝT. Ten pocit prázdna, to nic ve mně. Ta tupá mysl a prázdná duše. Nemůžu jíst, nemůžu spát, odháním od sebe lidi a každý pokus o přemýšlení mě zabíjí. Můj zdravotní stav se pomalu zhoršuje, ztrácím váhu, ztrácím chuť se nadechnout, ztrácím chuť žít. Zase budu ta prázdná chodící zrůda, co není schopna ničeho, jen být agresivní a zlá? Nebo jsem nikdy nepřestala být a ten chvilkový pocit štěstí mě jen zaslepil a nebo něco takovýho?
Zvláštní, co se mnou dokáže udělat jeden člověk, který ANI NEBYL MŮJ. Teda byl, ale to už je dávno. Teď v týhle situaci nebyl můj. Jen asi neumím přestat milovat, nebo opravdu nevím, co je špatně se mnou. Znám ho skoro 3 roky, už skoro 3 roky si nepřeju nic jiného, než být s ním. Být s ním, udělat pro něj všechno, udělat ho šťastým, vážit si ho. Na to je příliš pozdě, čas nejde vrátit.
Ale zahodit něco co jsem měla, kvůli tomu, že já miluju tebe a ty miluješ jí. Má to logiku? JÁ MYSLÍM, ŽE JO. Položila bych život za to, abych ho mohla držet v náručí, líbat ho a milovat ho. Nechápu mojí hlavu. Část mě chtěla být s ním a druhá část nechtěla, aby nepodváděl a aby mu to prošlo.
Klasicky nerozhodná já. Nesnášim se za to, trpím kvůli sobě, kvůli své hlouposti, kvůli své prázdé hlavě. Dva dny jsi mi teď nenapsal na dobré ráno a já, jako bych se nevzbudila. Chci být jen sama v pokoji uzavřená, protože mě nebaví stále odpovídat na tu samou otázku "CO SE DĚJE?" Nic, jen láska bolí...
Nemám ani sílu to dopsat, přes slzy nevidím a přes prázdnotu nemůžu už psát smysluplý věty.

Doufám, že ještě někdy budeš můj.
Chybíš mi.
Já.

S tebou. (pt.2)

7. září 2016 v 19:51 | N. |  04202014 J
Je špatné, co dělám? Nebo je to normální? Cítím výčitky svědomí, je mi líto jí, je mi líto mě. Zajímalo by mě, co při tom, že jí podvádí, cítí on. Nebo mě to raději zajímat nemá? Nevím.
Každopádně…

… Po tom co jsme spolu strávili víkend na oslavě našeho kamaráda, nevím jak dál. Dost jsme se tam nasmáli a užívali jsme si přítomnost jeden druhého. Taky jsme mohli spát spolu v jedné posteli od doby, co nejsme spolu. Už je to dávno. Byl to úžasný pocit, zase usnout vedle něj a vedle něj se i probudit. Nebudu ani počítat, kolikrát jsi jí za jediný víkend podvedl, kolikrát náš chtíč vyhrál nad naším rozumem, kolikrát jsme nechali vypuknout naší vášeň. Omlouvám se, ale nedokážu odolat sexu s ním. Ráno, odpoledne, večer. Je jedno kdy, klidně pořád. Nejlepší sex, který jsem kdy zažila byl s ním. Bylo to, jako by jsme se vrátili v čase, jako by bylo všechno tak, jak má být.
Ale je tady malá otázka, ta co bolí na srdci. Byl někdy nevěrný on mě, když byl ještě můj? Když to teď něřekl jí, proč by to říkal tehdy mně? Trápí mě to i když by asi nemělo, je to pryč, je to dávno.
Zajímá mě ale, co bude dál. Pořád bude dělat, že miluje jí, ale bude jí podvádět se mnou? Jak dlouho? Prý už spolu nebudou dlouho, ale tak když to ví, proč s ní je? To je asi to, co nikdy nepochopím - lidi s pinďourem.

Musím to přehlížet. Proč? Protože o něj zase nechci přijít. Vážím si ho, jako nikoho a mám ho ráda. Přeju si, aby byl šťastný a spokojený. I kdyby mě to mělo utrápit. Ano bolí to. Je to taková tupá bolest, která mě bude pomalu ničit. Je to, jako dýka zapíchnutá mezi mými žebry. Po nocích brečím, ve dne dělám, že se nic neděje. Takže typická já..
Je to sobecké, ale je to tak. Nevzdám se ho i když je to takhle.

I will always love you. Honey.

Jelikož se o tom s nikým raději nebavím, alespoň to naťukám sem. Promiňte. Dusit to dál nedokážu.
Tak píšu nesmyslně tok myšlenek, jako dřív.


Podvádění není normální, natož 3x za noc.